Sníh k večeři

deníky a texty

Ráj

prolog z připravované novely

Tehdy jí smrt neděsila. Když stařenku viděla ležet na marách, musela přemáhat smích. Připadaly jí směšné všechny ty květiny, sloupce voskovic ukotvené po celé místnosti i domě (dokonce i na latríně), stejně tak i lakovaná dřevěná škatule, kam babičku položili. Nejvíce jejímu nepatřičnému veselí panoval účes, jež stařence vytvořil jakousi girlandu kolem tváře, takže potom vypadala jako nezdravě sinalý chrámový cherubín, kterého stavitel byl raději umístil někam do zadní části, aby nebudil nedůstojný posměch při vykonávání pobožností. Dívku napadlo, kdyby se stařenka mohla ještě na chvíli probrat z věčného spánku, první věcí, po které by se oháněla, by byla myslivecká flitna, kteroužto by namířila na onoho hrobnického kadeřníka. Dívka byla poučena a věděla, že konečnost těla je vážná věc, že bledé a ztuhlé babičce ležící na márách, oblečené v rubáši a se svíčkou vší silou narvanou do kostnatých rukou se neposmívá. Lidé kolem byli velice vážní a stahovali koutky úst. Ženy, taktéž i někteří muži, přikládali k tvářím látkové kapesníky a ve vzduchu byla cítit nakyslá vlhkost slz a výměšků hlavových dutin.

V klenbě chrámu, kam prostupovalo mdlé polední slunce, se vznášela beztvará hudba, zbavená všech hran a uhlazena do chlácholivých šedých odstínů. Lidé dívku chytali kolem ramen a tiskli k ní provlhlé líce. Cizí lidé dívku líbali na tváře, říkali podivné věty o statečnosti a soucitu, a svými pohledy či mlčenlivým pokyvováním ujišťovali především sami sebe o léčebných účincích vlastního toporného konejšení. Dívka stála mezi svými rodiči a nuceně odpovídala na pozdravy plachým úsměvem. Po slavnostních řečech a nekonečném vysedávání na tvrdých dřevěných lavicích prosáklých včelím voskem, se uplakaný hlouček černě oděných lidí vydal v průvod po silnici, brzdíce veškerou veřejnou dopravu, k nedalekému hřbitovu. V čele pochodu popojížděla lakovaná krabice, ve které se ze strany na stranu nezbedně komíhaly babiččiny kudrny. Dívka sledovala své nožky kráčejí mezi botami maminky a z druhé strany tatínka. Pochodovala s nimi na čestném místě  hned za škatulí položenou na otevřenou korbu černě vyzdobeného malého náklaďáčku. Házela hrsti prstě na lakovanou bednu, ve které babička pořád svírala svíci a na věky ležela obalená těmi strašnými girlandami.

Odpoledne seděli všichni rodinní hosté, přátelé rodiny, vzdálení příbuzní, neznámí lidé odvolávající se na dávnou známost s nebožkou, za dlouhým stolem blízké restaurace, pokrytým sněhobílým ubrusem. Nosily se sváteční pokrmy, ale ne toho dražšího původu, avšak ani toho nejlevnějšího. Maminka a tatínek se tak rozhodli. Maminka s sebou přinesla vlastní zákusky, a starostlivě dohlížela, aby každý host měl všeho dostatek, což mnozí z příbuzných docenili chápavým souhlasem, a nenápadným pomrkáváním mezi sebou. Truchlící hosté se vydatně, ale skromně nasytili a hovor začal pomalu proudit u sklenek likérů a šálků černých káv, do kterých si nikdo neodvážil přilít smetanu nevhodně bílé barvy a pokud tak učinil, tak jenom v nejméně střežený okamžik, aby neranil city pozůstalých. Nejprve se hovořilo o nebožce a významných životních událostech, kterými byl její život protkán. Zamlčovaly se určité okolnosti, tvořící nejasný spletenec dohadů a klepů. Nebylo to z piety. Nikomu se totiž nechtělo pouštět do rozboru historie ne tak dávné, aby snad nebyl před příbuzenstvem do zápletky náhodou obsazen jako hrdina románu pochybné kvality. Potom se přešlo k jiným příbuzným, kteří také už nebyli na živu a poté se rozhovory rozplynuly mezi jednotlivce a v jídelně zavládl klidný ruch, jež dívku uspával monotónním šumem. Poslouchala jednotvárný tok lidské řeči a přitom sledovala líbezný obrázek krajinky, zavěšený mezi dvěma okny směřujících na dvůr hostince, na němž byla zachycena místní památka: kamenný pomníček, který zdejší obyvatelstvo mělo ve veliké úctě, protože jim připomínal významný den. Dívka se jmenovala Jola.


Jiřičky

Nu! Tiše

šicího stroje

černé světlo se vrtí

-

neposeda.

...