Sníh k večeři

foto deník


Jiřičky

Nu! Tiše

šicího stroje

černé světlo se vrtí

-

neposeda.

...

Proč a jak

Kdo jsem

Jmenuji se Josef Škarka a civilním povoláním jsem hudebník, přesněji řečeno operní zpěvák. Od mala rád hledám smysl a kompozice tam, kde by je jiní nečekali. Největší zásluhu má na tom můj děda, který mě ve všech amatérských uměleckých ambicích podporoval, ať to bylo čmárání tužkou po papíře, brnkání na klavír, zpívání v divadle, jenom toho focení se nedožil. Tenhle můj web bych tedy rád věnoval jemu a všem dědům a babičkám, kteří podporovali a viděli ve svých vnucích a vnučkách to hezčí.

Proč fotím krajinu a ne lidi?

Občas se mě někdo zeptá, proč fotím jen klacky a listí, že na svatbách bych navíc vydělal balík. Mají vlastně pravdu. Portréty, reportáže, street fotky jsou žánry, které obdivuji a někdy bych se k nim rád dopracoval. Jenomže - stáli jste někdy vprostřed jarního lesa těsně před svítáním? Víte, co to je opravdový ptačí koncert vítající první paprsky? Znáte ticho krajiny, kdy zmizí veškerý hluk civilizace a po tváři vás hladí vánek s vůní trávy a bylin? Už jste někdy promáčeli boty až na kůži, abyste vystáli v dešti u stativu celou věčnost, protože přeci k sakru se ten protější kopec jednou rozzáří trhlinou v mracích a i když potom všechny fotky z celé série nestojí za nic, jste šťastní, že jste si to vystáli a hned plánujete další podobně pochybný výlet? 

Čím fotím?

Začal jsem standardně asi jako většina fotografů setovým foťákem aps-c Canon eos 200D, potom přešel na bezzrcadlovku eos RP a teď si rochním se špičkovým 45 megapixelovým přístrojem eos R5. Objektivy mám zatím tři: RF 14-35, RF 24-105 a RF 100-400 všechny řady L s IS a s nižší světelností, což mi pro krajinu ovšem bohatě stačí. Samozřejmostí je polarizační filtr a občas využiju i přechodový. K tomu mi táta bývalý inženýr stavař věnoval stativ, který používal na měření staveb pomocí laseru, takže od té doby se vláčím po světě a vrážím do lidí ve vlaku s obrovskou obludou značky BOSCH, která nemá s focením nic společného, ale mě dělá dokonale šťastným. Vyzbrojen kombinací nové techniky a internetových chabých znalostí z YouTube jsem se vydal fotit přírodu.

Kdo mě inspiruje? 

Velmi mě ovlivnila a dosud ovlivňuje anglosaská krajinářská škola v čele s Nigelem Dansonem a Simonem Baxterem. Během lockdownu a dlouhé chvíle jsem začal sledovat na YouTube Dansonův kanál a byl jsem doslova uchvácen možnostmi krajinářské tvorby. I to byl jeden z prvních impulzů, proč jsem se rozhodl investovat nemalé prostředky do této záliby. Když se u Nigela ještě chvíli zastavím, zpětně oceňuji nejen jeho tvorbu ale i množství informací, které poskytuje nadšeným fanouškům amatérům, bez kterých by jinak stříleli naslepo. 

Z českých současných krajinářů mě zatím nezaujal bohužel nikdo. České fotografické krajinářství nemá tak silnou tradici jako právě zmíněná Velká Británie. V podstatě se tu dá hovořit o pár umělcích, kteří se tímto oborem profesionálně zabývali. Nejznámějšími jsou patrně Josef Sudek a ze současných fotografů Martin Rak, oba světově oceňovaní umělci. V Čechách má naopak velmi silnou tradici reportážní, abstraktní a figurální tvorba. Pokud hovoříme o současné české krajinářské tvorbě, vnímám v ní především zaujetí technologickou stránkou věci, směřujícímu ke snaze o epické zachycení krajiny, avšak často velmi postrádám cit pro kompozici, jemnou práci s barvou, detailem, perspektivou, motivem, volbou formátu. Výsledkem jsou potom velmi saturované fotografie západů slunce, nejlépe na F16, aby to mělo ty řádné paprsky ve tvaru šípů nebo tzv. negative zones - čili hluchá místa na fotografii, která odvádějí pozornost od hlavního motivu a rozbíjí kompozici. 

Dalo by se říct, že kromě výše zmíněného anglosaského proudu krajinářství mě velmi ovlivnili staří mistři klasické malby. Myslím, že by mělo být skoro povinností fotografa navštěvovat jejich výstavy při každé možné příležitosti, pochopit jejich záměry a ukládat si jejich díla do podvědomí. Mně osobně to potom velmi pomáhá při promýšlení kompozic v plenéru. 

Jsem také šťastným předplatitelem britského magazínu Outdoor photography.

Kde fotím?

Během lockdownu bylo velkou výzvou najít místo bez zásahu civilizace. V tom Brno nabízí nečekané možnosti. Tak jsem objevil kouzelná místa v Podkomorských lesích, malinkou loučku s konikleci v Netopýrkách u konečné trolejbusu 36, doubravy v Přírodním parku Baba za Zoologickou zahradou. Dalších několik fotek vzniklo na Vysočině v okolí Sněžné, v Chřibech, CHKO Poodří a mým posledním objevem jsou CHKO Křivoklátské lesy. Dlouho si dělám chuť na Bílé Karpaty a vypadá to, že se tam konečně brzy vypravím. Mým tajným snem jsou ale i Mekky krajinářských fotografů jako Island, britské Národní parky, Skotsko, ale i Maroko nebo Namibie.

Fotografové, které stojí za to sledovat