Teplice

Již jako jinoch jsem odhalil, že v sobě skrývám tajemnou schopnost, sílu, která mne předurčuje pro boj se zločinem. Ne, ne. Nepředstavujte si mě jako pohledného hrdinu v padnoucích slipech a s vlajícím pláštíkem na ramenou. Narozdíl od amerických kolegů hrdinů obdařených lejzrovým zrakem a magnetickými údy, vládnu pouze dvěmi silami: Za prvé si myslím, že mám pravdu a za druhé často ztrácím přehled o situacích, které se kolem mne právě odehrávají.

Ten trýznivý pocit, pokud stárnoucímu páru nevyčiním, protože předbíhá ve frontě, obsluhujícímu u kopírky, který mě jako zákazníka odbývá sarkastickým pofrkováním, pubescentním dívkám, které nenasadily v hromadném dopravní prostředku tomu zpropadenému čoklovi náhubek, ve chvílích, kdy sám sebe vidím z druhé strany chodníku, kterak máchám mokrým deštníkem a hartusím na zločinný nepořádek, ten pocit mne mění a transformuje v pozoruhodnou bytost. Ano, jsem superhrdina.

°°°°

"Pospeš si" cupkala napřed v úžasně úzkých pantoflíčcích. Její odbarvená frisura maskovala vše možné, ale v žádném případě nezastínila zašlý půvab sakurových kvítků, které dávno pocuchal nemilosrdný tajfun času a přidáme-li upnuté legíny, jenom posílíme povislý dojem ze ztraceného mládí. Muž, funící ji v patách, působil o poznání starší, tlustší a o to všechno více zarputileji. Přesto na tomto párku bylo možno na druhý či třetí pohled nalézt cosi směšně líbezného. Odhadoval jsem, že v lázních strávili svých pár prvních společných rehabilitací, že se tu snad dokonce seznámili a jako párek křepelek spolu protančili nejeden večer při tónech Michala Davida v hotelové jídelně. Zavalitý muž, i přes svůj pokročilý věk, působil přesvědčivě především sporými pohyby, odhodlaným krokem, příkrou řečí a jako všemi lázeňskými procedurami znovuzrozený ochránce své zaprášené Bárbíny se podle toho mračil na okolí. Žena drobnými krůčky vděčně cupitala za jeho koženkovou bundou s potiskem tygra pádícího na motorce a vytahovala z blyštivé kabelky různě třpytivé potřeby aby je zase v rychlém tempu zase rovnala zpět. Všechno se to třpytilo a cinkalo a takovémto rozpoložení si oba stoupli před celou frontu lidí, která čekala na stanici příjezd autobusu do Prahy. Musím uznat, že mě jejich sebejisté počínání zprvu ohromilo, jejich předběhnutí působilo tak samozřejmě - jako by před hosta číšník na stůl postavil dršťkovou místo objednaného čaje s citrónem a ten mu ještě za to poděkoval.

Po dlouhých vteřinách omráčení jsem znovu nabyl duchapřítomnost: toto totiž byla právě ta chvílec, kdy na scénu přichází obhájce pravdy, ochránce bez pláštíku, obrýlený hrdina bez přiléhavých slipů, aby udeřil veškerou silou slabých argumentů. Nenechal jsem se v žádném případě ošálit cukerínovým zamilováním párku, zrozeného kdesi ve frontě na menu III. pro žlučníkáře a vypálil jsem bez milosti svůj první ochablý dotaz:

"Proč předbíháte?" zeptal jsem se.

"Všímej si vlastního!" vyhrkl muž.

"To neříkejte mě, ale těm šesti lidem za mnou." Můj pomyslný pláštík na chvíli vzpurně zavlál, hrdě jsem si v duchu gratuloval k rychlosti, jakou jsem zareagoval.

"Hele, ty seš ňákej chytrej, poslyš", pražský přízvuk jenom ládoval moji zběsilou touhu hájit svobodu a bratrství o mnoho více. Navíc bylo patrno, že muž byl na obnažování kostlivců svých provinění veřejnou spravedlností delší dobu zvyklý. Věděl přesně, jak mě odbýt. Nasadil klasickou leč účinnou strategii tykání. Polkl jsem jeho hanebné provinění proti etiketě.

Odbarvená byla o poznání nervóznější "Nechte nás na pokoji, my máme místenky" přehodila si kabelku dál ode mě, až se jí chmýříčko na jehlových pantoflíčkách neklidně rozechvělo.

"Ale to já přeci taky!" opáčil jsem (opět neuvěřitelně pohotově. Malý potlesk obdivovatelů by v tu chvíli zrovna nebyl na škodu). Věřil jsem, že moje argumentace stejnými vstupními podmínkami pro všechny počestné cestující musí každého odzbrojit. Jak jsem se mýlil! V tu chvíli nehrálo roli, že můj lístek je bez místenky. Ospravedlňoval jsem svoji lest poučen hodinami dějepisu - což by jihočeské děvy mohly vyzrát nad proradnými papeženci, kdyby je popravdě upozorňovaly na zrádné bažiny skryté pod bělostnými cejchami v slavné bitvě u Sudoměře? A tak jsem se stal samozvaným obhájcem všech čekajících s místenkou.

"Hleď si svýho, chytráku!" předváděl hrubou sílu, hodnou hradeb Špilberku, stařešina.

Nedalo se nic dělat. Slovní zásoba my ve chvílích nejtěžších činí značné obtíže, a tak v záchvěvech zoufalství tasívám nejmocnější zbraň těžkého kalibru, dovolávaje se sokových skrytých pohnutek pochybným mravním apelem: "Hryže vás svědomí?" Z očí mi zaplál spravedlivý hněv krytý nonšalatním úsměvem a doufaje, že mi při obědě na vousu neulpěla nudlová polévka, jsem protivníkovi nehnutě hleděl do kalných bezvýrazných bulev. Ale zároveň jsem věděl, že se v ten samý moment propadám do hlubin zbytečnosti, jelikož výraz svědomí, spíše než jako zbraň sestřelující nepřítele, zapůsobí coby bezmocná bublina, prasknuvší o betonovou hráz. Prasíla koženkového dědka s tygrem na motorce a jeho Marfuši, spočívala totiž v dokonalé absorpci jakéhokoliv rozumného argumentu a jeho zmizení v paralelním vesmíru.

"Ty seš ňákej chytrej!" zopakoval pupkáč a nedal se vyviklat ani sondou do svého morálního profilu. Bez většího zájmu o souboj mi tím zasadil ránu z milosti. V ten moment totiž přijel autobus a otevřel přední dveře, do kterých Marfuška rychle vcupitala i se svým vítězem, mávaje svými místenkami.

Hrdina ví, kdy se má dát na ústup, a ví kdy prohrál intergalaktickou bitvu na nádraží v Teplicích. Už jsem se chtěl poslušně zařadit, hledě sklesle na svůj lístek bez místenky, když v tom se stalo něco zcela nečekaného. Za mými zády se ozval hlas, znějící východní moudrostí, tajemný a bystrý zároveň: "My už tu stojíme dávno, dávno před nimi!" Tak pravila zralá žena, plné siluety, rudých tváří, veselé ofinky a s nevypnutelným obřím mobilem v ruce, a pravila to natolik nahlas, že to zaslechla Bárbí i Bunda na schůdcích autobusu. V té větě se ozvaly všechny východoslovanské národy protkané šamanskými orákuly, ve kterých čas a prostor, natož nějaké čekání, nehrají roli. V poslední chvíli hrdinovi bez pláštíku, tedy mně, přikvačila ku pomoci orientální pěchota, stávající z oné růžolící hrdinné matky a její dcerky, aby mu vyjevili mysterium Velké Rusi, země, kde se čekání stalo uměním.

Posílen pan-slovanským bratrstvím, vzpomenuv na všechny Čechovovy čekající postavy, jsem směrem k dědkovi a odbarvené čupřině v legínách, drápajících se právě do útrob autobusu, pěkně po česku a přes rameno prohodil zcela blbé: "No jo, Češi!" a spiklenecky mrknul na ruskou matičku s dcerkou. Dokonce bych dal ruku do ohně, že jsem v ten samý okamžik někde v dálce zaslechl mocné pravoslavné chóry protkané oslavnými proslovy z tribun.

Mé vítězství a vítězství všech kdo jsou předbíháni a odsouzeni k věčnému čekání, by bylo završeno, kdyby se hned vzápětí, rychlostí blesku, nedostavilo smrtelné bodnutí z nečekané východní strany.

Ruská dívka se ušklíbla, mrkla na matku, pokrčila pršáčkem do nevinného úsměvu a vytasila se podpásovkou: "A vy nejste Čech?" Pravoslavné chóry ustaly tak rychle, jako začaly.

Posměšné odfrknutí legínové krasavice nasoukané do autobusu jsem přešel s hrdostí a odevzdanou pokorou. Moje kapitulace byla rychlá a efektivně nenápadná - v duchu pravých hrdinů bez vlajících pláštíků: chvíli jsem tiše postával, sledoval hodinky a zprávy v mobilu, poté předstíral, že si prohlížím jízdní řád a po chvíli okounění poodešel stranou od zvětšující se fronty. A když jsem viděl, jak se k autobusu sbíhají lidé, nikdo nečeká, všichni se předbíhají, tlačí jeden na druhého a nikomu to nepřipadalo divné, jelikož každý z cestujících měl svou místenku, každý kromě mě, rozhodl jsem se co nejnenápadněji z autobusového nádraží zmizet.

Na nedaleké vlakové nádraží jsem běžel rychleji, než stín mstitele bezpráví. Patnáct minut svěží chůze, necelých deset minut, pokud budu utíkat. S krůpějemi potu na čele jsem doufal, že mě z právě projíždějícího autobusu do Prahy nikdo nezahlédl.