Začínalo jaro a umřel mi dědeček. Prý si mám něco koupit za to, co po něm zbylo. Koupil jsem si fotoaparát značky Canon a začal jsem ho tahat všude s sebou. Chtěl jsem fotit i lidi v nečekaných situacích, ale brzy jsem zjistil, že mám ten trapný ostych panice. Fotím přírodu, stromy, krajinu a myslím na dědu, který mě brával...
Ještě než zamířil do šatny, šeptem ale s důrazným zklamáním dodal: "Věděl jsi, že v Brně ve stavebnictví jsou teď i Vietnamci?"
Vyšli si. Potřebovali jít. Chodit. Vyjít pryč ze svého starého bytu, který je obehnal jako skořápka z nábytku a zbytečností nastřádaných po mnoho desetiletí. On šel pomaleji, ona jenom o trochu rychleji. Vzájemně se podpírali.
Již jako jinoch jsem odhalil, že v sobě skrývám tajemnou schopnost, sílu, která mne předurčuje pro boj se zločinem. Ne, ne. Nepředstavujte si mě jako pohledného hrdinu v padnoucích slipech a s vlajícím pláštíkem na ramenou. Narozdíl od amerických kolegů hrdinů obdařených lejzrovým zrakem a magnetickými údy, vládnu pouze dvěmi silami: Za prvé si...
Pan Bartoš byl obyčejným obchodním cestujícím. Toho rána měl k vyřízení, kromě jiného, novou objednávku pro moderní cukrárnu na Josefské. Pro pana Bartoše, člověka s věčně a nesnesitelně dobrou náladou, byla návštěva cukrárny, a podobných dalších zařízení, důvodem přidat novou vrstvu úsměvu nad svými třemi bradami.